No já jen, že nějaký rodokmen, čistota chovu a požadované vlastnosti a chování psa může být tímto částečně ovlivněná.
Ale jen částečně.
Třeba mnou oblíbení dobrmani. Několik jsem jich znal a každý byl jiný. Úplně jiný.
Jestli výchovou, prostředím nebo nějakými zděněnými geny po předcích nemůžu vědět.
*
Citace z Wiki o těch dobrmanech:
"..Louisem Dobermannem, podle kterého je plemeno pojmenováno. Ten k jeho vyšlechtění pravděpodobně použil rotvajlera, německého pinče, anglického greyhounda, výmarského ohaře krátkosrstého a manchesterského teriéra, sám si ale o šlechtění žádné záznamy nevedl, proto není jasné, zda byla použita ještě nějaká plemena..."
No, já jen, že si myslím, že i v čistokrevných chovech a stanicích můžou převážit u některých štěňat nějaké geny, pudy po starých předcích.
*
Tím chci říct, že každý pes, i ten nejlépe vyšlechtěný má, nebo může mít v sobě něco po svých předcích.
*
Mé první štěně dobrmanka, jsem si vybral proto, že mi byl tak nějak sympatický. Byl jiný než zbytek štěňat z vrhu. Takový nějaký asociál. Byl mimo toho klubíčka štěňat, něco si vedle nich poňuchtával a nakonec si nás i přišel očichat. Ti ostatní byli v klubíčku a nejevili o okolí vůbec žádný zájem.
*
A s postupem času měla žena od své máti skoro furt na talíři:
"Vzít si štěně dobrmana bez papírů, rodokmenu, co tě to napadlo? Poslechnout toho blbce který o psech skoro nic neví!"
Tím myslela mě.
*
A protože jsem ji často dělal společnost, byla ležák s amputovanými nohami nad kolenami, i s tím Rafem, nakonec si ho oblíbila. Dokonce i v posteli k ní i ohleduplně vlezl. Ale jen jsem musel být poblíž a neopustit domek. Jinak okamžitě odběhl za mnou.
A na mé stížnosti, jeji dotazy co zas Raf provedl, odpovídala jediné:
"Co sis vybral, to máš!"
*
Ale nakonec ho měla moc ráda a vyžadovala si ho. Nebo možná naši přítomnost.
Hodně času a soucitu jsem tehdy měl.
Byl jsem tehdy mimo pracovního procesu.
Teda nechal jsem se bez většího odporu z mé strany nechat propustit z důvodu restriktualizace VHM.
(Do doby, než se spustí nový provoz a naběhne výroba do něj).
Žena by tu domácí péči sama nezvládla a do nějakého LDN-útulku jsme ji fact umístit nechtěli! A ono to není vůbec jednoduché...
O nějaké pomoci, pronájmu kompenzačních pomůcek psát nechci protože jsme si museli vše platit. Pronajat. I blbou polohovací postel. A to nemluvím o tom, že jak jsme si ji po pobytech v nemocnicích, po postupných amputácich přivezli domu byla sice jakž takž "uzdravená" a do normálního stavu se dostala velmi rychle až doma.
Tak jsme tam pak trávili spolu hodně času. Debatovali jsme tam o všem možném, kouřili, já popíjel nějaký likér a ona s Rafem taky trošku a tak.
Asi jsme byli s Rafem dobří terapeuti
,*
A nakonec ji dvakrát zachránil život.
Kvůli Rafovi jsme na některých dveřích z některých stran vyměnili kliky. Ty klasické za takové ty kulaté, otočné. A to se.. otvírat nenaučil.
*
- Poprvé to bylo něco s cukrovkou. Začal u jejích dveří v chodbě domku šíleně štěkat a upozornil nás na to
- Podruhé to byl infarkt
- A potřetí už bylo pozdě
*
Jen když ji odvážela černá sanitka a Raf byl zavřený na dvorku v autě a neskutečně tam řádil se zeptal jeden z těch "Havranů":
- To byl její pes?
- "Ne, můj".
- "Ještě že tak..."
P.S. Omluva za možnou zmatenost a množství editací, ale nějak jsem se při tom psaní rozesmutněl a opil.
A navíc venku furt prší..
Aspon ten o ktoreho som sa za cas starala. Akurat ze pocuval iba mna a nikoho ineho. Mala som ho kratko ale zanechal vo mne najvacsiu stopu
My ženy si musíme dávat na alkohol větší pozor. 
Ne nadarmo ty Vaše příklady jsou samí chlapi.