Jak jsem se učil plavat.
Rozběhl jsem se a skočil.
- ostravice.jpg (26.5 KiB) 1577 zobrazení
Vůbec jsem nad tím skokem neuvažoval. Teda, musím se přiznat, že trochu jo. Vybral jsem si místo, kde bylo nejvíc vody a nejdravější a nejrychlejší proud. Přece se nebudu čvachtat na mělčině jako nějaké malé dítě. Bylo to sice dost daleko od břehu, ale já jsem se pořádně rozběhl. Asi jsem tím pořádně vyděsil svého pánička, ale o tom jsem neměl v tu chvíli čas uvažovat.
Najednou jsem nic neviděl, nemohl jsem se nadechnout, voda se mi hrnula do uší, čenichu a já jen cítil, že i když nic nedělám, strašně rychle se pohybuji. Co teď?
Štěkat nebo zakousnout se do té vody jsem rychle zavrhnul, můj krátký ocasek mi byl taky k ničemu, tak tlapky. Zkusil jsem se postavit na ty zadní. Jenže ty se mi někam propadly a já se překotil, udělal kotrmelec a trochu, jak jsem chtěl vyštěknout, se napil. Uffff., vzpomněl jsem si na páničkův nepříliš dobrý vztah k vodě a dal mu za pravdu. Je to skutečně velmi nechutný a nebezpečný živel! A co přední tlapky? Zkusil jsem to. Začal jsem s nima zuřivě plácat a zdálo se mi, že se mi je podařilo dostat nad vodu a co bylo hlavní, cítil jsem, že každým plácnutím se jakoby zvedám a zvedám. A najednou jsem měl hlavu nahoře. Z uší a z čenichu mi vytekla voda a mohl jsem už i otřevřít oči. Všechno se se mnou točilo, ale to bylo jen zdání, točil jsem se já.
A náhle jsem kdesi strašně daleko zahlédl pánička. Ale jen na chvíli. Zas voda, hučení a kdesi v dáli na břehu rozmazané stromy, rákosí a nějaký porost. Jak rád bych se tam do něčeho pevně zakousl a držel. Jenže to bylo všechno hrozně daleko. Tak jsem veškerou svou sílu a energii soustředil do předních tlapek. To plácání i přehlušilo páničkův křik a řev splavu. Ale od toho všeho jsem se rychle vzdaloval, takže to bylo třeba tím. Málem bych v tom fofru zapomněl. Neustále jsem do něčeho vrážel, tlapky narážely nejen na vodní hladinu, ale občas i do něčeho hodně tvrdého a pevného. Co to je? Kameny! A koukal jsem, že je voda nikde neunáší, že ony jsou stále na místě. A byly velké, moc velké, větší než já. A pak jsem to uviděl... Pánička ve vodě a běžel za mnou.
Něco jsem vám zapomněl říct. To se stalo na jaře a bylo dost zima. Teda mi ne, ale doma to všichni tvrdili. Dokonce říkali něco o psírně a siberii, ale tomu jsem nerozumněl. A vzpomněl jsem si na to, jak on nemá rád vodu a zimu...
To bude mazec. Co teď?
K němu nemůžu, bojím se,tuším, že jsem provedl nějakou lumpárnu. Ale i kdybych chtěl, tak proti tomu silnému proudu mi ani mé tlapky, které jsem měl už pod kontrolou, nepomůžou. Byl silnější než já. Jen si o mně nemyslete, že jsem byl nějaké slabé a nešikovné štěně. Měli jste vidět, jak se tam plácal on. Vím, že on běhá jen po zadních tlapkách, ale tak nějak mi připadalo, že by tehdy těch předních, kterými si pomáhal, potřeboval aspoň šest. Tak mně ta voda nesla pořád dál. A najednou prááásk. Tlapky nedopadly zpět do vody, čenichem jsem narazil do něčeho tvrdého a zůstal stát na místě. Jen kolem a přes mně se valily s hukotem proudy vody. Zachytil jsem se o velký kámen. A on se blížil. Najednou jsem si uvědomil, že on se za mnou neplácal, aby mně potrestal, ale, že mi přiběhl na pomoc. Vyštěkl jsem, nějak se mi podařilo se obrátit a snažil jsem se mu plavat naproti. A zas, práásk. Teď pro změnu jsem na ten kámen narazil zády. A už byl u mně. Popadl mně a vysadil na ten šutr, který mi v té chvíli připadal jako Ostrov Trosečníků.
Že mně to nenapadlo. Vždyť tam jsem mohl vylézt i sám. Trochu jsem se zastyděl, ale abych mu dokázal, že jsem skutečně učenlivý a chytrý pes, tak jsem skočil zpátky do té vody. Samořejmě směrem k jezu, co si o mně myslíte?!, a lezl na ten kámen. Klouzalo to. A jak jsem se tam drápal, kouknul co on na to, on nikde...
Aha, už se vynořil. Nevím, co to jsou za zvyky, chodit jen po zadních tlapkách. Vždyť tam každou chvíli padal. Nějak jsem se na ten kámen nemohl dostat. Ale on mně tam znovu vysadil. Bylo na něm vidět, že má z něčeho radost, vůbec nic mi nevyčítal, byl na mně hodný a hladil mně. Ale mi se stejně zdálo, že jsem vyvedl něco špatného. Že by se mu nelíbilo, že jsem nedokázal vylézt na ten kámen? Tak jo, zkusím to ještě jednou! ! ! Ale on mně drží...No,raději teď nikam skákat nebudu, řekl jsem si, a zůstal sedět na tom kameni.
"Musíš si chvíli odpočinout a pak poplaveme domů", říkal. Zjistil jsem, že už mám hlad a taky, že na břehu na mně čeká okousaná větev, kterou jsem tam před tím mým skokem do dálky zanechal, tak jsem nic nenamítal.
- "Rafáku, mám tě nést, nebo budeš plavat sám?", řekl mi.
- " Pcháááááá, koho on chce nést, vždyť se na těch svých zadních sám nemůže udržet", pomyslel jsem si a aby to on pochopil, skočil jsem zpátky do vody. A plaval jsem... Ale po pravdě musím přiznat, že mi hodně pomáhal. Bez něho bych v tom proudu neměl šanci a skončil bych zas u toho kamene.
Však si to pak taky potfora pěkně zúročil. Doma tvrdil, že mně naučil plavat. A beztak i jinde. Ale to není pravda, já se to naučil sám!
Však mu to pak pánička doma vytmavila. Já jsem cestou oschnul, ale on ne....
Jo, a chtěl bych si někdy přečíst povídku od nějakého Šimka a Grossmana, Čubou do Hamburku aneb jak jsem se naučil plavat. Byla o ní pak doma nějaká řeč. Jen paniček byl zesměšněn, že Ostravice neteče do Německa, ale že se vlévá do Odry a tudiž, že nebýt těch balvanů skončil bych ve studeném Baltu.
Hlavně v souvislosti o nějaké nezodpovědnosti, špatném hlídání a volném pobíhání psa po břehu Ostravice. Ale z toho už moc nevím, protože jsem se najedl a usnul.
*
P.S. Možná by to spíš patřilo do Psince?