Zahrádkářské, pěstitelské, kutilské a podobné Ftípky?

[Jirka61]

Štěkna mi zvedla náladu. Skvělý! J.

[Hawkeye]

Štěkna mi zvedla náladu. Skvělý! J.

Štěkat > štěkna.
Čeština je v niektorých aspektoch vynaliezavejšia než slovenčina (v iných je to zasa naopak)
Výraz 'štěkna' mi pripomenul časy mojej vojenčiny na Vysočine. V rámci tréningu som si chodieval zabehať v nádhernej prírodnej scenérii (údolí řeky Doubravy - viď foto). Postupne sa ku mne pridalo pár 'spolubojovníkov'. A neskôr aj niekoľko mladších žien a dievčat z dediny. Samozrejme, prebiehalo to vo všetkej počestnosti, absolútne. Časom ale - asi zákonite, ako to už chodí - tieto spoločné behy začali prekážať niektorým postarším miestnym klebetniciam. Naše spolubežkyne si z toho robili srandu a samy seba nazvali "běhny" (běhat > běhna).
Čeština je košatý jazyk, viď napríklad rozdielnosť výrazov 'hruška x hrušeň'. V slovenčine sa musíme uspokojiť len s 'hruškou'. H.

[Rafael]

Ale v mužském rodě - běžec, má jen jeden význam.

[MrBig46]

Krásné údolí, krásné fotky.
Vladimír

[Peb]

[Rafael]

Abych neplevelil vlákno viewtopic.php?f=35&t=2170&p=47833#p47833
Hluk a zahrada, dávám to raději tady.
Jestli jako varování nebo pro pobavení, to ať si každý rozhodne sám.

Ostatně by to možná pasovalo i do jiných vláken...

Příspěvek od Rafael » 21.03.2018 20:49

Konečné řešení sousedských sporů:
(Už přes deset let to ženě navrhuji, ale nemá na to koule a je to její domeček...).

POMSTA.
Miroslav Švandrlík.


Paní Žofie Luskačová se stěhovala za velikou louži, aniž se jí srdce svíralo úzkostí a 
obavami. Vilová čtvrť Na Klíčovce, kde bydlela několik desetiletí v úhledné vilce se zahrádkou, jí k srdci nepřirostla. Prožila zde spoustu ústrků a musela se soustavně bránit nepřízni osudu i sousedů. Zejména poté, co její jediný syn Petr s rodinou emigroval do Spojených států.
Ani předtím to nebyl žádný med. Na Klíčovce se usadilo nové panstvo, které se domnívalo, že po získání nemovitosti vlastně vstoupilo jednou nohou do komunismu. Starousedlíci, kvalifikování  jako bývalá buržoazie, se stali nepohodlným živlem, který bylo záhodno co nejdříve a nejrychleji zlikvidovat. Tlak byl úporný a soustavný. Některé majitele vilek se podařilo umístit do nápravných zařízení a jejich majetek propadl státu, aby o něj záhy projevil zájem předvoj dělnické třídy. Jiní  "bývalí" rychle prodávali a prozíravě mizeli neznámo kam. Paní Žofie Luskačová se ale vystrnadit nenechala a odolávala všem atakům novopečených sousedů. Ignorovala je a odmítala se podřídit jejich svévoli. Samozřejmě si tím život neulehčila. 
"Ta stará reakcionářka kazí pověst celé Klíčovky," zlobili se, "a je s podivem, že naše společnost takové lidi vůbec trpí. Do žádné akce se nezapojuje, na schůze nechodí, okna nezdobí a svého synáčka vychovává tak, že z něho vyroste rozvraceč republiky. Ani do Pionýra ho nepřihlásila! S tím by se přece mělo něco udělat!" 
  Ale paní Luskačová byla tvrdohlavější než předpokládali. Nakonec se ve své vilce dočkala sametové   revoluce. To už její sousedé nebyli ani zdaleka tak útoční, jako když se sem přistěhovali. Pokoušeli se se starou dámou komunikovat, nabízeli jí tulipány nebo kosatce a všemoţně jí dávali najevo, že mají revoluční období dávno za sebou. Mnozí se dokonce neuctivě vyjadřovali o nejvyšších státních představitelích a ptali se na zdraví Petra Luskače.   Ale Žofie Luskačová na normalizaci nepřistoupila. Pamatovala si vše, co musela překousnout a vytrpět. Byla chladná a odměřená. A nejen to! V hloubi duše snila o pomstě. Věřila, že se jí dožije a představovala si, jak ji vychutná. Neprahla po nějakých ukrutnostech nebo dokonce po krvi, ale úplně odpustit nedovedla. Čekala na svoji příležitost a dočkala se. Krátce po sametové revoluci jí Petr navrhl, aby se přestěhovala do Spojených států a ona po kratším váhání souhlasila. I když svou vilku Na Klíčovce hájila celá desetiletí a měla k ní téměř   láskyplný vztah, rozhodla se ji nyní prodat. Ostatně nebyla sama. Ceny nemovitostí prudce stouply a domky na pěkném místě v Praze se stávaly vyhledávaným a luxusním zbožím. Tím pádem se u paní Luskačové dveře netrhly. Sotva se rozkřiklo že hodlá opustit republiku, začali se rojit vážní   zájemci. Dokonce i z nejbližšího okolí. Ti, kteří se nedávno zmocnili nemovitostí s pomocí rudé   knížky, většinou zbohatli natolik, že hodlali koupit další vilku svým dětem, případně vnukům. Nabízeli značné obnosy, přihazovali pozoruhodné částky a vemlouvali se do přízně staré dámy. Netušili, že se v její hlavě rodí plán, který jimi pořádně zacloumá. Paní Luskačová totiž hledala nového majitele dle obrazu svého. Dobře věděla, čím bolševické zbohatlíky a novopečené snoby nejvíce raní. Sledovala, jak její sousedé, kteří se do

luxusní čtvrti vedrali ve jménu revoluční   spravedlnosti, změnili své názory k nepoznání. Stali se z nich odporní měšťáci, libující si ve výlučnosti, kterou jim poskytovalo postavení ve společnosti. Vytvořili povýšeneckou kastu, do které neměl právo vstoupit nikdo nečistý a poznamenaný. Bývalí proletáři a psanci této země se oslovovali "mistře", "milostivá paní" a snažili se ze všech sil odlišit od plebsu, hemžícího se na sídlištích. Klíčovka už dávno žila svým vlastním životem a skličující problémy velkoměsta jako by se jí vůbec netýkaly. Honorace si o nich maximálně přečetla pár dráždivých článků v ...novinách. Žofie Luskačová ve světle těchto skutečností hledala, až konečně našla. Odmítla výhodné nabídky jednotlivců i nově vzniklých realitních kanceláří. Vyprovodila ze dveří i bohatého čechoameričana, který byl ochoten zaplatit takřka astronomickou částku. Bohužel nesplňoval představu staré dámy o tom, jak se pomstít těm, kteří ji celá desetiletí vytrvale soužili. Na tom nemohl nic změnit fakt, ţe rudá šlechta pohotově převlékla kabáty a zdála se nyní být zcela oddána tržnímu hospodářství. Demokracie se pro ni stala alfou i omegou a na své bývalé hříšky pohlížela jako na nepatrné   poklesky a mladickou nerozvážnost, o které není třeba hovořit. To všechno odvál čas. Na Klíčovce žila nová elita a když už poslední starousedlice odjíždí za velikou louži, bylo by žádoucí, aby její   místo zaujal někdo stejně vznešený jako ti, kteří čtvrti vtiskli její neopakovatelný ráz a půvab. Klíčovka je přece milým ostrůvkem, na němž spokojeně žijí lepší lidé. Jenomže paní Žofie Luskačová nemínila tyto představy respektovat a nezalekla se ani značné   finanční ztráty. Po dlouhém hledání našla kupce, kteří stoprocentně vyhovovali jejím představám. Byli to bratři Fazekasové, Rómové černí jako noc. Jeden měl devět dětí, druhý dokonce čtrnáct. Živili se nekalým způsobem. Kradli, loupili a byli příkladně agresivní. Jejich děti šly ve šlépějích rodičů. Z rodiny bylo stále několik jejích členů v kriminále. Ve svém nejbližším okolí spolehlivě šířili děs a úzkost. Strašlivě kouleli očima, kdekomu hrozili zaťatými pěstmi a soustavně dávali svému okolí najevo, že s nimi nebude žádná legrace. Na Klíčovku se nastěhovali velice ochotně a asimilovali se doslova bleskurychle. 
"Tohle nemůže být pravda," úpělo obyvatelstvo, které se již začalo považovat za původní. To musí   odporovat zákonům. Cikáni přece nemohou mít právo usadit se v takovéhle vile." Na Klíčovce se začaly vést rasistické řeči a po původní ideologi už nikdo ani nevzdechl.

Tak nějak to paní Žofie Luskačová předpokládala. Jenomže jí se to už netýkalo. Nevěděla, že právě ve chvíli, kdy poprvé vstoupila na území Spojených států, zaznamenali na Klíčovce první loupežné přepadení. O   jeho neobyčejné brutalitě referovaly takřka všechny deníky.
*

P.S. nechělo se mi to znovu hledat nebo datlovat, tak jsem to udělal takhle.

[Peb]

Psinec

[Rafael]

Peb, ta fotka nahoře? To je živé?
*
A hláška od víkendového souseda:
"Ten Honza s ním jezdí jako rovnocenný partner. Sedí na sedadle spolujezdce a vše sleduje"

[Peb]

To by mal byť biely pes na čerstvo pokosenej tráve

[Peb]

Stať sa môže každému